Velká pardubická atmosféra

Velká pardubická s fotoaparátem v ruce  jinak

Jako divák mám Velkou pardubickou nejraději v televizi. Platí to ostatně i pro jiné velké sportovní svátky.

Vidím všechno důležité, i opakovaně. Nic a nikdo mě nerozptyluje. Jsem sama se svými očekáváními, nervozitou, emocemi. Nepotřebuju je s nikým sdílet, užívám si je sama pro sebe.

Čas od času ale na velkou akci jako divák ráda zajdu. Kvůli emocím na sportovišti i na tribunách. Kvůli atmosféře, která je televizí prostě nepřenositelná.

Loni Velká pardubická slavila významné jubileum – 150 let od chvíle, kdy se koně a jezdci vydali na trať tohoto dostihu poprvé. Nabízela se tak výborná příležitost užít si tu báječnou atmosféru přímo v centru dění.

Očekávání sázkařů studujících programy, hledajících inspiraci v padoku a nervózně žmoulajících tikety v ruce.

Soustředění jezdců, v němž se mísí vědomí rizika prohry s nadějí na vítězství.

Elektrizující napětí, když účastníci dostihu míří na start.

Výbuch emocí, jako když vyletí zátka ze šampaňského, jakmile startér mávne svým praporkem.

Burácející potlesk při nájezdu na Taxis a chvilička ticha, když ho koně překonávají.

Úlevná povzdechnutí prolínající se se zklamanými povzdechy podle toho, jak se zrovna daří vašemu favoritovi.

Hromový aplaus pokaždé, když koně projíždějí blízko tribun.

Publikum jako jeden muž vstávající ze sedadel, když koně zatáčejí do cílové rovinky.

Ohlušující řev fanoušků doprovázející souboj v cílové rovince.

Radost, zklamání. Ovace pro vítěze, uznání pro poražené.

S fotoaparátem v ruce jsem se aspoň něco málo z toho snažila zachytit. Aspoň něco málo z té velké pardubické atmosféry.