Popadesáté v Libštátě

Při stavbě jim bylo dobré leccos, na madla byla použita trubková držadla, stejně jako elektrické rozvody a další nedostatkový materiál z likvidovaného autobusu, o kompas obrali letadlo Messerschmitt. Divadelní kukátko dostalo zcela jinou náplň – změnilo se na náměrový kompas, prostě pomáhali se všelijak. Výsledkem byla téměř sedm metrů dlouhá námořní jachta určená pro čtyři námořníky, pevná a spolehlivá, která od roku 1969 plula po mnoha evropských mořích a nikdy svou posádku po všechna léta služby na moři nezklamala. 

Ta první plavba ACHÁTU byla dost kuriózní – kdepak by tihle nadšenci věděli něco o námořní navigaci, meteorologii, námořních předpisech a dalších vědomostech, které nyní už musí každý jachtař znát. Loď pokřtili na libštátském koupališti, vlakem ho dopravili do Jugoslávie a podle mapy školního atlasu se vydali do Řecka. Dopluli tam a dokázali se vrátit. Jak se jim to podařilo s minimálními znalostmi není dodnes jasné. Zřejmě ocenil jejich nadšení Neptun a přihrál jim celé hrsti štěstí. V tomto roce se na ACHÁTU vystřídalo několik posádek, a tak se začala psát historie libštátského jachtingu.

ACHÁT se statečně popral už se zkušenější posádkou s bouřemi na Baltu v roce 1985 při cestě do Helsinek, i když při ní docházelo také k zajímavým situacím. V noci vplul ACHÁT do rybářských sítí, takže nezbylo nic jiného, než je rozříznout a poté svázat. Zdeněk Netřebský zase v domnění, že se spletli v navigaci, odmítl jet na „nějaký pustý ostrovy“ atd. Helsinský přístav zdraví všechny jachtaře vlajkou jejich země a nejprve viděla suchozemci vyvěšený polský symbol, protože správce přístavu se prostě spletl. Trošku mu trvalo, než našel ten správný červenomodrobílý pruh látky. 

O rok později vyrazil ACHÁT už s ostřílenými námořními vlky do Osla, do nejsevernějšího bodu ve své historii. A opět ji úspěšně zvládl. Brázdil několikrát i vlny teplejšího moře – Středozemního. Na jeho palubě se připravilo na daleko delší plavby mnoho  českých jachtařů. Přinášel radost těm, kteří díky němu propadli moři, i těm, kterým neučarovalo a přineslo zase definitivní rozhodnutí, že mořská hladina není zrovna jejich šálek čaje.

Posádky si užívaly spolehlivost lodičky, ale nevyhnuly se ani mnoha kuriózním situacím. Třeba když němečtí policisté zjistili, že ACHÁT nemá vyvěšenu vlajku hostitelské země a odmítli loď pustit z přístavu. A tak se Pepa Kinský bez znalosti jediného německého slova vydal do vnitrozemí a přinesl hned tři. Po skončení této plavby jsme odváželi ACHÁT i jeho sesterskou loď MARII ANNU domů, jenže v Hoyeswerdě jsme kvůli rekonstrukci silnice poněkud zabloudili a ve tři ráno šel opět Pepa burcovat německé policisty, aby nám pomohli. 

Zavedli nás ke klenutému mostu, o němž jsme nebyli přesvědčeni vzhledem k výšce nákladu, že ho podjedeme. Německý policista si stoupl za most, rozsvítil pendrek a auto se dvěma loděmi navigoval. Když jsme projeli, utřel si zpocené čelo.

Nebo třeba zážitek, kdy němečtí policisté zavřeli Pepka Bažanta a Janu Eichlerovou do cely v domnění, že chtějí jet do zakázané zóny. Jejich tři děti zatím čekaly v autě. Nebo když Pepek Bažant vplouval do Moritzdorfu, kde se v mělkém přístavu napájeli koně. Hulákal na celý přístav: „Sundejte ty plachty nebo zajedu koně!“

Když jsme mohli dál než na Greifswaldskou zátoku, vyplul ACHÁT do Dánska. Jana Eichlerová pečlivě navigovala – až uslyšela od kapitána Pepka Bažanta: „Vyflákni se na to, Dánsko je doprava.“ Historky by nebraly konce a všichni, kteří kdy na jeho palubě stáli, si je vždycky rádi vypravují. 

Jenže pak ACHÁT začal stárnout. Jeho dřevěné části podléhaly zubu času, začalo v něm být víc mořské vody, než je v každé lodi zvykem. Statečná lodička, na níž se vyučilo tolik námořníků, stála smutně v libštátské loděnici přikrytá plachtou a pomalu odcházela ze světa. Nikdo už o ni nejevil zájem, dokonce se objevily návrhy na její likvidaci. Jenže pak při jednom setkání jachtařů dal liberecký Pepek Bažant nalít několik rumů představitelům oddílu a pronesl historickou větu: „Chlapi, dejte mi ACHÁT a já ho dám do pořádku.“ Hoši po sobě pokukovali a pak si plácli. ACHÁT stál korunu, aby bylo předpisům učiněno zadost, změnil místo pobytu do Liberce, kde na Pepkově zahradě stál tři roky. Po celou tuhle dobu dostával nové dřevěné části vyráběné na koleně, získal nový nátěr, nové bylo i vnitřní vybavení, a hlavně získal nové plachty i povolení k plavbě. Když Pepek skončil, byl to zase pyšný ACHÁT připravený nosit na své palubě všechny, kteří o to stojí. Legenda libštátského jachtingu je nyní na Lipně, jednou za rok jede známý závod „Čtyřiadvacítku“, jinak si na jeho palubě zase užívají všichni, kteří mají rádi ACHÁT, plachty a vítr. 

Jarda Bernt