Petr Zelenka se po zranění chystá na další ostrou sezonu. Na jakých tratích se ukáže?

Před dvanácti lety vznikl díky nadšení Davida Frička šampionát Carbonia Cup. Jezdí se na českých i zahraničních okruzích. Jedním z impulsů vzniku seriálu byla i tehdejší krize na okruhových závodech. Vzhledem k nižším nákladům využívají bohatší týmy závody Carbonia Cupu jako levné testování. Naopak amatérští závodníci mají svůj, dnes už respektovaný, šampionát. Na roštu se objevují pravidelně krom českých jezdců i závodníci z Německa, Polska, Rakouska či dalších zemí. Od roku 2013 je stálicí Carbonie i nestor severočeského motosportu Petr Zelenka. Před začátkem sezony nám poskytl krátký rozhovor.

Můžeš se krátce představit a popsat své kariérní začátky?

Kdybych měl začít od úplných počátků mé kariéry, tak od svých 6 let jsem vystřídal vše, co tehdy šlo. Od minikár přes motokáry 50 a 125cm. Závodní touhu jsem zdědil po otci, který byl skvělým mechanikem a rádcem. To jsem později přetavil v závodění s auty. Nejprve dvakrát jako spolujezdec v rallye, ale věděl jsem, že moje místo je za volantem a tak následoval rallyecross, závody do vrchu Triola Cup, Berg Cup a sporadicky jsem se svezl takříkajíc kolem komína při Krušnohorském poháru. Na kopcích jsem strávil 15 let a dosáhl jsem často až na vrchol. Potom přišlo rozhodnutí již neriskovat mezi stromy a vrátit se na okruhové závodění. Již bez táty, ale s jeho tvrzenim že do čeho sednu to mi jde. V roce 2013 jsem okusil kouzlo Carbonia Cupu, kde se pod vedením obětavého a nápaditého Davida Frička se ženou rozjel seriál, který u nás našel své významné místo. Převážně závodím za svůj team Zeka racing s podporou sponzorů a firem jejichž oslovováí je samostatnou disciplínou. Nyni již třetím rokem jezdím s podporou firmy Chesterton . Dříve jsem byl ještě jezdcem teamu HKC Racing Most pana Houzáka, Effective Racing a Sape Racing, u kterých se naskytla možnost bojovat ve formulové kategorii. Svůj titul z roku 2018 jsem dosáhl s formulí týmu Lutopol Racing zesnulého Radka Poláka, na který se snaží navázat dnešní tým LRT Driver.

Tvoje loňská sezona byla poznamenaná zraněním. Pověz, co se vlastně stalo?

Blížila se nám s manželkou dovolená a v servisu jsem měl dokončit vyvařování dodávky. Čas byl v té chvíli nemilosrdný a pracoval jsem do noci. Bohužel došlo, při mé nepozornosti k požáru a já jsem z toho vyšel se spáleninami 2. stupně, a to na obou rukou. Tomu se říká „pospíchej pomalu“.

Účastnil ses proto jen několika závodů...

Ano, zranění mě omezilo natolik, že jsem absolvoval pouze úvodní a poslední závod v Mostě. Shodou okolností se mi podařilo oba vyhrát.

V Grand finále v Mostě jsi zvítězil ve třídě, absolutně jsi skončil na 8. místě. Letos se zdá, že by konkurence speciálně ve tvé třídě A 1300 měla být více obsazená, a to právě jezdci z bývalé NDR ze šampionátu HAIGO. V této souvislosti jsem zaslechl i názor, že se do Mostu „vrací Pohár míru a přátelství“?

Souhlasím. Tento příměr ve mě evokuje nádherné okamžiky, kdy jsme jezdili s taťkou jako diváci do Mostu a do Brna. Pro mě je neskutečným okamžikem, když se v depu na Carbonii potkávám s veličinami tehdejších závodů. S Ladislavem Barešem, Václavem Bervidem, donedávna i s Břetislavem Engem nebo s německým reprezentantem Heinzem Siegertem nebo slovenským borcem Julo Končekem.  Moje třída A do 1300 ccm bývá obsazena zhruba deseti vozy a zatím jsem jediným českým zástupcem. Těším na souboje třeba s Thomasem Rothem a jeho nádhernou Ladou.

Rozšířil bys kalendář Carbonie o nějaký zajímavý okruh?

Závodím nyní ve skromných podmínkách, kdy se musím časově vyrovnat s prací v servisu a také s náklady na přepravu a přípravu. Ty jsou nemalé, tudíž jsem spokojený se současným kalendářem Carbonie. Pokud by to ale šlo, tak bohatou a zajímavou minulost má třeba Hockenheimring, tam bych se rád svezl, ale jak říkám rozhodující jsou peníze a čas. Současná třída do 1300 ccm je v současnosti můj limit. Jezdíval jsem obvykle celý šampionat a okruhy se mi převážně líbily.

Který z okruhů nepatří mezi tvé oblíbené a který máš naopak nejradši?

Snad jen Pannoniaring není mým šálkem kávy, ačkoli se mi na něm podařilo s formulí zajet druhé místo za Guntherem Weissem. Naopak Slovakia Ring patří mezi okruhy, které mám velmi rád. Obsahuje vše, jak technickou pasáž, tak rychlé úseky. Rád si tam zajedu.

Na stěnách ti doma visí spousta pohárů a vavřínových věnců. Kterých si vážíš nejvíc?

Mezi úspěchy, na, které jsem hrdý, řadím absolutni prvenstvi v Triola Cupu v kategorii do 2000 ccm z roku 2005, dále celkové prvenstvi v Carbonia Cupu 2018 ve dvoulitrove formuli a také si vždy užívám každé porážky silnějšího vozu než je moje Suzuki. Neměl bych také opomenout zimní doplňkové závody motokár, kde se úspěšně střídám se svou dcerou Sárou a jako třetího do party máme Patrika Melichara. Tam se nám také povětšinou daří.

Neláká tě opět usednout do formule?

Láká, ale s pokorou musím přiznat, že věkem mi připadá vše rychlejší. Konkurence zkrátka nespí na vavřínech. Pokud by se však naskytla možnost a dostal bych od některého týmu příležitost, rád bych opět podlehl touze překonávat sám sebe.

Děkuji za rozhovor a držím palce do dalších závodů.

Text:Standa Hylán
Foto: Standa Hylán, archiv P. Zelenky, V. Sýkora

(redakční oprava údajů 20.2.)