Je tomu opravdu už 50 let? Když Lauda vyhrál svůj první titul...

Text a foto: Roman Klemm / archiv autora

Formule 1 před půlkou století – doby, kdy jsem motorsport začal vážně sledovat. Zdá se to být daleko pryč., svět Grand Prix ovšem v zásadě již tehdy měl struktury a pojetí, jak je známe dnes. Šampionát putoval po celém světě, komerční sponsoring byl v plném proudu, špičkoví jezdci vydělávali velké peníze a F1 poznala hodnotu příjmů ze vstupenek a vysílacích práv od televizních stanic. Profesionalita dosáhla do té doby neznámých dimenzí a pamětníkům se stýskalo „po starých dobrých časech“ jako dnes…

Ročník 1975 byl sezonou, která se tehdejším fandům navždy vryla do paměti. Nezaměnitelně. Niki Lauda vyhrál svůj první titul mistra světa a zasloužil se tak o velký comeback značky Ferrari. Lella Lombardi získala jako jediná žena dějin F1 bod, v Barceloně piloti štrajkovali a v neděli se tam umíralo. V Zeltwegu zahynul geniální Mark Donohue a na stejné trati vyhrál Vittorio Brambilla jedinečným způsobem promáčený závod. V Silverstone slavil své poslední vítězství Emerson Fittipaldi také za deště.  Excentrický tým Hesketh vybojoval své jediné vítězství. No a zřícení soukromého letounu Grahama Hilla stačilo vygumovat celou jeho stáj ještě, než rok skončil.

Kdo s kým?

Titul šampiona z roku 1974 obhajoval hvězdný Emerson Fittipaldi. Společně s týmem Texaco-Marlboro-McLaren platil Brazilec opět za favorita a po odchodu Dennyho Hulmea do “penze” dostal nového sekundanta, německého chráněnce Fordu, Jochena Masse. „Dřevorubec“ Ken Tyrrell nastoupil znovu s osvědčenou dvojicí Jody Scheckter-Patrick Depailler. Elf po zkušebním roce od nich očekával, že konečně navážou na dřívější úspěchy Jackieho Stewarta. Bernie Ecclestone pro svůj tým Brabham, který roku 1974 ještě musel financovat z vlastní kapsy (!) našel výrazného sponzora – výrobce aperitivů Martini. O úspěchy jeho vozů se mělo postarat jihoamerické duo Carlos Reutemann a Carlos Pace. Geniální Colin Chapman už dlouho nechal svět čekat na novou technickou revoluci a udržel v cigaretami JPS sponzorované organizaci hvězdné jezdce Ronnieho Petersona a znechuceného Jackyho Ickxe. Švédův talent ale byl posledním zbývajícím trumfem Lotusu… Tolik ke čtyřem favoritům z Anglie, kterým se ovšem již během minulého roku na obzoru zjevil znovuzrozený soupeř z Itálie: Ferrari. Commendatorova překvapivá akvizice Niki Lauda se projevila jako trefa do černého. Rakušan byl již v sezoně 1974 v zásadě nejrychlejším jezdcem roku – příliš často ale ještě chyboval nebo ho zradila technika. Zkušená dvojka Scuderie, Clay Regazzoni bojoval o titul s Fittipaldim až do posledního závodu - s rudými vozy se tedy opět muselo počítat.

Menší naděje na úspěch si dělalo několik britských “garážistů”. Nenapodobitelná stáj Lorda Alexandra Hesketha byla jistě na „cestě vzhůru“. Mladý boháč svěřil svůj jediný bílý vůz bez komerčních nálepek jedinečnému Jamesovi Huntovi. Značka March pod vedením Maxe Mosleye a Robina Herda si nechala kokpity zaplatit Italy Vittoriem Brambillou a Lellou Lombardiovou, Graham Hill snil o návratu na stupně vítězů s vlastním týmem a konstrukcí Lola. Poněkud skromnější cíle měli Frank Williams a John Surtees, kterým šlo v zásadě o holé přežití v cirkusu, jehož politiku pořád silněji ovlivňoval Ecclestone. Natoupil také honosný British Racing Motors, tým pana Louise Stanleye ale v posledních letech zůstal vše dlužen. Velde toho doufalo v zázrak několik underdogů, jako Ensign Mo Nunna, či Lyncar Johna Nicholsona.  Pak tu byla “americká invaze s britským zázemím”. Roger Penske hledal úspěch s přítelem Markem Donohuem za volantem, tajuplný Don Nichols doufal, že Jean-Pierre Jarier nebo Tom Pryce pro jeho stáj brzy vyhrají první Grand Prix, stáj Parnelliho Jonese a Velka Miletiche Vel´s Parnelli měla v kokpitu senzačního Maria Andrettiho. Toť hlavní aktéři sezony 1975, která co do týmů pozbývala jakékoliv účasti z Francie nebo Německa – o dnešním vlivu automobilkek ani nemluvě. Za to se do světového šampionátu pustil tým Copersucar-Fittipaldi pod vedením Emersonova bratra, Wilsona Fittipaldiho. Co do exotičnosti (a naivity) překonala „hrdý brazilský národní tým“ snad jen banda japonských kutilů kolem Kenji Mimury jménem Maki...

Vozy a technika

F1 teprve nedávno objevila význam přítlaku a počítači podporovaný výzkum a vývoj byl ještě někde v temnu neznáma. Designéři proto mnohé své nápady zkoušeli “podle oka” a přímo na trati. Výsledkem byla nebývalá různorodost tvarů, řešení a barev – snad nikdy před tím ani potom nebyly jednotlivé monoposty F1 tak výrazně rozlišné a charakterově “vlastní”, jako v polovině 70. let – krajně nepřehlédnutelný rozdíl k dnešní “jednotvárnosti” techniky a optiky.  

Sezona začínala již v polovině ledna (!) a tak se na úvod většina stájí vytasila s materiálem z roku 1974. Nové modely se pak objevily až s nástupem F1 v Evropě. U McLarenu spoléhali na evoluci typu M23 který namaloval Gordon Coppuck již v roce 1973. Ken Tyrrell předvedl vylepšené modré Mk007 z pera Dereka Gardnera a Ecclestone opět důvěřoval v talent mladého konstruktéra Gordona Murraye, jehož  BT44B byl rovněž evolucí předešlého modelu. Colin Chapman po propadáku Mk76 z předešlé sezony zklamal své fandy a jezdce obnovným „oprášením stařečka“ Mk72, jehož koncepce pocházela z roku 1970! Za to Ferrariho inženýr Mauro Forghieri postavil na kola novou rudou bohyni jménem 312T („T“ – transversal, pro napříč zabudovanou převodovku). Lord Hesketh nechal od nadaného Dr. Harweye Postlethwaitea vylepšit slibný typ 308, později nakreslit nový 308C. March,  Williams, Surtees, Penske, Shadow, Parnelli a Ensign šli do boje rovněž s vozy, jejichž základní koncepty čerpaly z modelů minulé sezony.

Ohledně motorů a pneumatik F1 mnoho pestrosti nenabízela. Po odchodu Firestone obul Good Year  celé pole. Britské stáje – až na nešťastnou výjimku BRM – namontovaly za záda svých pilotů osvědčené a relativně dostupné 8válce Ford Cosworth - Ferrari jim měl zvláště na rychlých tratích se svým klasickým plochým 12válcem navrch.

Politika a pozice F1 ve světovém sportu

Světový šampionát F1 se – především díky Ecclestoneově umu – v posledních letech nadobro usadil na špičce všech motoristických tříd. V Evropě (a to i v „táboře socialistických zemí“!) měl své skalní publikum, s fotbalem a hokejem ovšem ještě nemohl co do poluraity soupeřit. Evropská massmédia v F1 ale viděly především „tekoucí krev“. V jižní Americe byla situace díky nadšení z Fittipaldiho titulů lepší, jen v USA a Kanadě neznamenala F1 téměř nic. Ecclestone převzal a šikovně zastupoval obchodní zájmy týmů vůči pořadatelům, televizi a vůči relativně ospalému a na takovou konkurenci nepřipravenému světovému svazu FIA (a jeho sportovní divizi CSI) v čele s pasivním knížetem Paulem Alfonsem von Metternichem. Majitelé týmů začali vydatně vydělávat. Světový svaz byl v zásadě zodpovědný jen za pravidla a bezpečnost – oba tyto prvky ale jeho většinou přestárlí funkcionáři pořád více zanedbávali, stejně tak komerční stránku sportu. Toho Ecclestoneovo sdružení konstruktérů FOCA pohotově využívalo.

Predikát světového šampinátu udělila FIA jen 14 závodům – jaký to rozdíl k dnešní inflaci Grand Prixů. Z toho se jelo dvakrát Jižní Americe, jednou v USA, desetkrát v Evropě a jednou v Africe.  Mimo to se ve Velké Británii konaly dva tradiční nemistrovské podniky, které týmy rádi obsazovaly za účelem výdělku a přezkoušení techniky. „Svou“ Grand Prix se rozhodli uspořádat také Švýcaři. Kvůli zákazu závodů v jejich zemi (po katastrofě v Le Mans 1955) ji ale museli pořádat ve francouzském Dijonu.

Body dostalo pouze první šest v cíli, v porovnání s inflačním „podarováním poražených“ dneška to stojí za zamyšlení...

Průběh sezony

Možná, že se nejen autorovi bude po přečtení článku zdát průběh ročníku 1975 jaksi zábavnější a nezamenitelnější, než to, co F-Liberty fandům nabízí poslední sezony. Před 50 lety prostě některé okruhy daným vozům z nevysvětlitelných důvodů sedly a jinde byly stejné konstrukce jen průměr. Největším rozdílem šampionátu oproti dnešku ovšem představovala tehdy ještě krajní nespolehlivost materiálů. Dnes čítají Grand Prix minimum defektů – roku 1975 pravidelně odpadla přes polovina pole – jasně dominující jezdce nevyjímaje. Tehdy si nikdo nemohl být až do mávnutí šachovnicového praporku výsledkem jist...

V paddocku Buenos Aires se o druhý lednový víkend 1975 sešlo 23 konkurentů. Senzací kvalifikace byl outsider Jarier na novém Shadowu DN5. Francouz v Southgateově konstrukci si jasně zajistil pole-position, jeho vůz se ale rozbil při nájezdu na grid. Prvním lídrem sezony tedy byl Reutemann. Argentinec na špičce ale chyboval stejně tak jako Hunt, který ho ve vedení vystřídal. Vyhrál tedy spolehlivý obhájce titulu Fittipaldi na McLarenu, zatímco Copersucar jeho bratra na konci pole po defektu zcela vyhořel.

Také druhá Grand Prix roku o dva týdny později v Interlagosu byla demonstrací Jarierova talentu a jeho povedeného černého vozu. Nejlepší startovní pozici si „Jumper“ zajistil jasněji, než v Argentině a svou převahu tentokrát předvedl i v závodě. Ještě 8 kol s přehledem vedl, když kvůli závadě v okolí motoru zůstal stát. Z darovaného ale nadmíru polpulárního vítězství se tedy radoval domácí Carlos Pace před dalším „Paulistou“ Fittipaldim. Nastal stav celobrazilského blaha…

Po měsíční přestávce nastoupila F1 v Kyalami – v Africké části šampionátu současně chybí Tyrrell, Ferrari, Hill-Lola a BRM. U Johannesburgu poprvé předvedli své nové modely a díky startu hostujících „lokálních matadorů“ Daveho Charltona, Iana Schecktera, Eddieho Kezana a Guye Tunmera se pole rozrostlo na 28 účastníků. Sobotní závod byl krasojízdou domácí hvězdy Jodyho Schecktera na Tyrrellu-Ford. Ve třetím podniku sezony tedy měli důvod k oslavám fandové v Jižní Africe. 

Ecclestoneho cirkus se poté přestěhoval do Evropy, kde sezona začala koncem března nemistrovským Race of Champions v Brands Hatchi. Ve smíšeném poli 20 monopostů F1 a F5000 se po souboji se Scheckterem prosadil mladý Walešan Tom Pryce na Shadow. O čtyři týdny později se jel druhý nemistrovský závod, International Trophy v Silverstone – tentokrát s ryzím polem F1. Po startu vedl James Hunt. Tentokrát se ale stal obětí defektu on a o vítězství si to až do posledních metrů rozdali Lauda s Fittipaldim. Rakušan zaznamenal první triumf nového Ferrari 312T.

O poslední dubnový víkend čekal na jezdce oblíbeny Montjuich Park nad Barcelonou – a zle instalovaná svodidla. Z toho vyplívající páteční stávka jezdců byla prvním velkým skandálem sezony. Pod tlakem pořadatele majitelé týmů ale většinu svých borců „přemluvili“ ke startu.  Nešťastný závod byl plný nehod a skončil katastrofou. Hned po startu bouraly na konci cílové rovinky obě Ferrari, z pozice lídra později pro nehodu odstoupili Hunt a Andretti. V čele se tak po 16 kolech objevil obrýlený Rolf Stommelen v Hillově Embassy-Lole, s Paceho Martini-Brabhamem v závěsu. Začátkem 26. okruhu Němcův vůz ztratil zadní spioler, letěl do svodidla, pak do Paceho a poté přes svodidlo do míst, kde se nacházali reportéři, maršálkové a diváci. Výsledkem bylo 5 mrtvých a zraněný pilot. Neorientovaný pořadatel závod ukončil teprve o 4 kola později. Vítězem byl prohlášen Mass, který se k tomuto „úspěchu“ nikdy nehlásí. Jak šestá byla hodnocena Lella Lombardiová, za což obdržela jako jediná žena dějin F1 bod. Kvůli nedostatečné absolvované vzdálenosti se ovšem udělovali jen poloviční body.

Už o dva týdny později startovalo 18 kvalifikovaných v Monaku, pojetí jehož dráhy v zásadě bylo „Montjuichem v bledě modrém“ – ovšem s perfektně upevněnými svodidly. V knížectví sezona vlastně teprve pořádně začala pro Nikiho Laudu. Ovládl celý víkend a z pole-position vyhrál stylem start-cíl.

Ve stejném smyslu pokračoval „Niki the Rat“ i koncem května v belgickém Zolderu a začátkem června ve švédském Andertsorpu. Po polovině sezony se u Salzburgu žijící Vídeňák ujal vedení v celkovém hodnocení – a už ho nedal z ruky.

Také v Nizozemském Zandvoortu stál Ferrari s číslem 12 na Pole-position. Mokro-suchý závod si ale nejlépe rozhodila „banda puberťáků“ kolem „Le Patrona“ Lorda Alexandra Hesketha, manažera „Bubblese“ Horsleyho, konstrukrétra „Doca“ Harweye Posthletwaiteho a „Superstar“ Jamese Hunta. Hunt vydržel silný tlak Laudy a slavil jedno z nejpopulárnějších vítězství dějin F1. Jeho Lordstvo si poté nenechalo vzít, aby při průjezdu boxovou uličkou všem zavedeným stájím „ukázal Finger“ a James až do rána, zcela namol, slavil s britskými fandy v jejich stanech v dunách Nordzee. Dovedete si něco takového představit dnes...?

Začátkem července se jelo také u moře, tentokrát ale na jihu Evropy v Le Castelletu, kde Lauda vše uvedl na správnou míru a vyhrál opět z prvního startovního místa, aniž by kdy v neděli někoho pustil před sebe.

Slunečné Cote d´Azur následovalo deštivé letiště v Silverstone. Zábavný závod, do kterého startoval z pole-position senzační Pryce, trpěl více a méně silnými dešťovými přeháňkami. V čele byli na čas jak Pace, tak i Regazzoni, Pryce, Jarier, Scheckter a Hunt. Jediným, kdo „kráčel přes vodu“ bez chyby – a bez zlé nehody – ovšem byl kliďas Emerson Fittipaldi. Po 56 kolech mělo ředitelství slitování a za vydatné nové průtrže mračen podnik ukončilo. Brazilec a jeho fandové jistě netušili, že se jednalo o poslední triumf v F1 jeho hvězdné kariéry…

Začátkem srpna vítal účastníky majestátní Nürburgring – tento jediný dinosaurus starého pojetí, který mezi okruhy přežil z předválečné doby. Lauda nestydatě nebezpečnou trať nezkrytě kritizoval, mluvky, kteří ho za to nařkli zbabělstvím, ovšem umlčel neuvěřitelnou pole-position. Průběh závodu po 22,8 km dlouhé Severní Smyčce ovlivnily časté defekty pneumatik. Šťasten ten, komu se vyhnuly. Z nezapomenutelného „Siegu v Zeleném pekle“ se radoval po 1h 41minutách laškování se smrtí Reutemann před naprostým outsiderem Laffitem ve voze Franka Williamse. Lauda opět silně zabodoval 3. místem.

Tradiční pořadí letních závodů 70. a 80. let vždy hlásalo „z Německa do Rakouska“. Na superrychlém Österreichringu (jehož okleštěná variace se pak jmenovala A1- Ring a dnes Red Bull Ring) se o kvalifikaci snažil rekordní počet 29 pilotů. V nedělním zahřívacím tréninku došlo k tragédii. Na konci rovinky praskla na Penske-Marchi Marka Donohueho pneumatika a nezvladatelný vůz letěl přes záchytné ploty a před svodidla. Tam zabil jednoho maršálka. Vítěz Indy500 roku 1972 přežil se zraněním hlavy, kterému ovšem o dva dny později podlehl. Odpolední závod netrval douho. Za sílejícího deště využil své životní formy a výhodného nastavení vozu Vittorio Brambilla. „Gorila z Monzy“ startoval ze 7. pozice („pole“ měl Lauda – natürlich), pravidelně se ale probojovával kupředu. V 19. kole předjel také lídra Hunta a když ředitelství závod po 29 kolech předčasně ukončilo, byl jasně v čele. Po průjezdu cílem vletěl oranžový Beta-March vítěze do svodidla a urval si špičku. Se zle pochroumaným vozem dojel rozjařený Brambilla celé do boxů – klasika, za které fandové jásali.

Než F1 nastoupila v Monze, pořádali Švýcaři „svou“ nemistrovskou Grand Prix ve francouzkém Dijonu. Zdálo se, že s převahou konečně vyhraje Jarier, jezdec Dona Nicholse ovšem měl tradičně smůlu s technikou, a tak mohl Clary Regazzoni pokračovat v „tradici domácích vítězů“, kterou zavedl Pace v Brazílii a Scheckter v ní pokračoval v Africe.

Doma na Autodromo Nazionale proběhlo začátkem září vše dle Ferrariho scénáře. Polobůh všech tifosi, Niki Lauda si připsal další pole-position a rozhodující závod pojal svým „počítačovým stylem“. Za jásotu statisíců nechal na první místo Regazzoniho na sesterském voze a těsně před koncem příliš nebránil ani druhou pozici vůči Fittipaldimu. Věděl, že mu k předčasnému zisku titulu stačí i třetí pozice a tak odpoledne mával ze stupínku vítězů nadšeným davům coby nový mistr světa! Tam, kde před pěti lety zahynul jeho krajan Rindt...

Začátkem října v USA tedy již „o nic nešlo“ a týmy si do jako vždy nehostinného Watkins Glenu jely především dobře vydělat. Lauda zakončil ročník jaksepatří pátým vítězstvím, „z trůnu svržený“ Fittipaldi dojel druhý.

K přípravám na další ročník neměly týmy opět moc času: sezona 1976 měla odstartovat už v lednu v Brazílii. V listopadu šokovala svět zpráva o smrti Grahama Hilla a nadaného Tonyho Briseho po zřícení jejich letounu. Ze sportovního hlediska bylo největším překvapením rozhodnutí Emersona Fittipaldiho, opustit vítězný McLaren a zkusit štěstí s partou kutilů kolem beznadějného Copersucaru. Niki Lauda šel do nového roku jako jasný favorit a Fittipaldiho nahradil McLaren narychlo Jamesem Huntem. To už je ale jiná nezapomenutelná story...

Z prvních deseti celkového hodnocení mistrovství světa 1975 žijí již jen Fittipaldi, Mass a Scheckter – je tedy sezona 1975 přeci jen již „strašně daleko pryč“..?