7.1.2016 - 9. etapa - Amodar-Akjout
Tomáš Tomeček s Ladislavem Lálou získali etapové vítězství v devátém závodním dnu Africa Eco Race 2016. Dokázali se jako první v kamionech dostat přes těžké dunové pole na prvních dvě stě kilometrech rychlostní zkoušky. Etapové prvenství si udrželi až do cíle. Dnešní den dokázali výrazně stáhnout náskok potřebný k překonání Elizabeth Jacinto a posunutí se na třetí místo v celkovém pořadí. Oficiální výsledky kategorie kamionů a osobních vozů v době psaní článku ještě nejsou k dispozici. V motocyklech dnes vyhrál Nor l Ullevaseter před Rusem Agoshkovem a Angličanem Newlandem. Zítra závod čeká předposlední závodní etapa vedoucí v okolí Mauretánského města Akjut.
Cestopis –Vítězství a silnice zasypaná pískem
Etapy v Mauretánii Tomášovi prostě jdou. Nechci to zakřiknout, však do konce jsou ještě dva závodní dny a stovky kilometrů v písku. Zkušenosti co za ta léta máme posbírané napovídají, že to letos bude dobré. Je zvykem z Maroka do Mauretánie přijíždět s časovou ztrátou. Ať děláme cokoliv, tak se nám na marocké půdě moc nedaří a přicházejí různé obtíže. Zde v Mauretánii je to naopak a je to jen dobře. Každá ujetá etapa ukusuje z náskoku soupeřů a posouvá Tomáše s Láďou nahoru ve celkových výsledcích. Kousek po kousku, minutu po minutě až do dneška, kdy je to o veliký kus. Ještě neznám oficiální výsledky, ale etapové vítězství v kategorii kamiónů dnes patří naší Tatře jedoucí pod barvami Promet/Excalibur. Je zcela jasné, že dnes Kamazy a ostatní zůstali desítky minut vzadu. Miklos Kovacs se Scanii stojí v dunách s nefunkčním předním náhonem a míří k němu záchranný kamión Balai. Man Elizabeth Jacinto se vynořil z dun, končících na dvoustém kilometru etapy, třicet minut po naší Tatře. Na chvilku jsem s Elizabeth navázal oční kontakt, stihla jen zakroutit hlavou. Na startu dnes měla náskok přes hodinu a půl. Moc z toho z něj asi dnes nezůstalo. Naše posádka a Tatra dnes jela naprosto famózně. Po příjezdu do bivaku přišli Tomášovi pogratulovat pořadatelé. Veliká poklona k dnešní jízdě.
Kamazy zůstaly za Tatrou, ale nebylo to o tom, že by oba byly o dost pomalejší. Něco se dnes dělo v dunách a my můžeme jen domýšlet. Je zcela v pořádku, pokud si teamové vozy pomáhají. Když se dojedou. Kamaz 402 dnes měl problémy převodem hnací síly na zadní kola a uvázl a domýšlíme se, že se první vrátil mu pomoci. My máme ohromnou radost z našeho výsledku. Oba mechanici Petr i Tomáš leží pod autem a s tím co mají k dispozici se snaží udělat zázraky. Nic vážného, ale není rozbitého. Zítřejší etapa to bude dalších tři sta sedmdesát závodních kilometrů na písčitém podkladu. Možností opět ukázat co Tatra umí bude celá řada.
Z cestopitelského pohledu mám dnes jednu poučku. Buďte podezřívaví o tom, co je napsáno v mapách, obzvláště v končinách kde končí svět. Ne vždy jsou informace o cestách takové jak se zdá. Příkladem budiž hlavní cesta N1 vedoucí z Ataru na sever kolem hranice Západní Sahary. Na Google mapách, které zde používáme, je stejně znázorněná jako hlavní asfaltový tah. Ráno vyjíždíme z bivaku a příštích sto kilometrů ke kontrolnímu bodu závodu, kam chceme dojet, to odhadem máme něco pod hodinu. Asfalt po dvaceti kilometrech končí. Dalších třicet kilometrů asfaltky je rozestavěných a pilně se na nich pracuje. Ještě se po nové cestě jet nedá a tak výrazně zpomalujeme na kamenito štěrkové pistě vedoucí kolem staveniště. Na šedesátém kilometru končí pista a rozkládá se pláň. Z jedné cesty se stává několik, které se křižují. Nastupujeme kurs z GPS a jedeme ke kontrolnímu bodu otevřenou savanou. Stále však kopírujeme více méně reliéf značené silnice na mapě. I když se navigujeme podle satelitu tak podklad od Googlu říká, že jedeme, více méně po značené silnici. Skutečnost je ale naprosto jiná. Je to pláň pokrytá vegetací a nebo kameny. Vyjeté stopy se křižují, ale dá se vypozorovat, že pokud opravdu nezahneme na stopy směrující výrazně jinam, tak ty souběžné se po několika kilometrech mají tendenci spojovat. Stačí tedy držet směr a nenechat se moc rozhodit tím, že se občas nejede přímo a kličkuje se. Někdy to nevyjde a je potřeba vyjet mimo a vytvořit novou cestu k těm mnoha stávajícím. Na stém desátém kilometru N1 by mělo být zajímavé místo k pozorování závodu. Vjíždíme do průsmyku a stezka značená jako hlavní, je jen těžko průjezdná. Hodně moc kamenů a děr. Máme velikou obavu abychom něco na voze nepoškodili. Pak je konec. Sahara se převalila přes silnici a vytvořila velikou dunu co nejde objet. N1 pokračuje na mapě další desítky kilometrů. Cestou od spodu průsmyku, je ale neprůjezdná. Parkujeme auto a něco přes kilometr jdeme do kopce po cestě vstříc zavo
dní etapě.
Stálo to za to sem jet. Neumím slovy popsat nádheru výhledu do krajiny. Opět zkuste se podívat na fotky, i když zde se také obávám, že to nešlo zachytit v celé své rozlehlosti. Závodníci se objevují na vrcholku průsmyku, sjíždí dunu a rozevírá se jim nádherný výhled. Několik z nich neodolá a na chvilku zastavují a kochají se výhledem. Toto jsou přesně ty momenty, kdy si užíváte závodění i krajinu, která se jinde nevidí.
Večer jsme dojeli od do bivaku blízko města Akjut (Ažut), kde zítra pořadatelé připravili okruhovou předposlední etapu startující a končící právě zde v bivaku. Celá má být v písku a o kopce z nich také nebude nouze.
Z bivaku v Maretánském Ataru Vojtěch Morávek ml.